UKÁZKA Z KNIHY

1.

TINO, co je tvým největším snem?“

„Chci vyhrát mistrovství republiky ve společenských tancích. To je můj největší sen… Také se dostat na práva. Chci jednou pomáhat potřebným.“

Kamera zabrala detail pohledu modrých očí zvýrazněných černou konturovací tužkou. Následně se zase lehce kostrbatě oddálila.

„Jaký je tvůj cíl na příští tři měsíce?“

„S tanečním partnerem Igorem jsme se na poslední soutěži probojovali do finále a na postup do vyšší kategorie nám chybí už jen účast na jedné jediné soutěži. Nicméně mým cílem je během následujících tří měsíců postoupit ještě o jednu kategorii výš, tedy z B do M. Jo, a také vyznamenání. Na konci roku. Abych se příští rok dostala na ta práva.“

„Kdo je tvojí největší inspirací?“

„Moje máma. Rozhodně. Je to ta nejsilnější žena, kterou znám.“

„Jak důležitou roli hraje ve tvém životě rodina?“

„Obrovskou. Myslím… Tedy… Obrovskou. Skutečně. Rodiče se sice rozvedli, když jsem byla ještě na základní škole, ale oba jsou mi velkou oporou. Obdivuju je i za to, jak skvěle dokázali překlenout období rozchodu. I dneska spolu vycházejí skvěle. Myslím…“

„Máš přítele?“

„To tam je taky?“

„Ne, to jsem si teď vymyslela.“

„Kolik ještě otázek?“

„Blížíme se ke konci.“

„Super. Už dostávám křeč. Jak to zatím vypadá?“ Tina si poposedla. Vědomě stáhla lopatky vzad, aby se narovnala a nepůsobila shrbeně. Nasadila široký úsměv a pokývla krátce na Martu, která seděla naproti ní ve stejném tureckém posedu s telefonem v ruce a natáčela ji při odpovědích. Před sebou měla položené desky se seznamem otázek, do kterého sem tam po očku nakoukla.

„Dobře. Tak poslední: ‚Proč ses přihlásila do Cool Girl!? Proč si myslíš, že zrovna ty bys měla vyhrát?‘“

Tininy modré oči se zeširoka rozzářily. „Prachy,“ vybafla. „Potřebuju nový taneční šaty. Do vyšší kategorie rozhodně nemůžu s těma starýma. Boty mám už taky prošoupaný... A ještě k dobru pár tisíc na trenéry! Jo, a ze zbytku bych si mohla koupit auto. Červený. Středně velký, abych s ním uměla couvat. V létě si chci udělat řidičák, tak by se rozhodně hodilo. Taky nutně potřebuju nový telefon! Ale to bych asi už vůbec říkat neměla,“ zahihňala se.

„Proč ne? Tanec je velmi náročný koníček, jak z hlediska času, tak peněz. Jsi studentka. Tvoje finanční motivace není nic špatnýho,“ řekla Marta distingovaným hlasem a volnou rukou mávla ladně do prostoru.

„Když myslíš... Takže,“ Tina nasadila zářivý úsměv, „tanec je náročný koníček… Jakže to bylo?“ Marta krátce obrátila oči v sloup a znovu zopakovala předchozí frázi. „Jo, mám to,“ Tina ji zastavila gestem ruky. „Tak znova. Foťák, jedem!“

 

„Tak to byl pěknej vopruz. Takový otázky,“ Tina zakroutila hlavou. V malém, kulatém zrcátku si prohlížela rty po novém nánosu tmavě červené rtěnky. Špulila je přitom ze strany na stranu.

„Poměrně předvídatelný. Čekala jsem, že budou nápaditější. Zákeřnější. Spíš to vypadá, že si s tím moc práce nedali,“ ušklíbla se Marta. Pohlédla na Tinu. Měla dojem, že ji vůbec nevnímá. Nic na její slova neřekla a v zrcátku teď pro změnu zkoumala vlasy na temeni hlavy. Od pěšinky uprostřed měla na obě strany zapletené úzké copy, které dnes vzadu v půlce hlavy svázala gumičkou do culíku. Vlasy pod nimi pak nechala volně rozpuštěné. Byla to jedna z mnoha variant jejího originálního účesu. Vymyslela ho na letním táboře v osmé třídě a postupem času se stal její nedílnou součástí. Vždycky měla potřebu se odlišit. Jak sama z legrace říkala, ulehčovala tak práci tomu, kdo by podle ní chtěl jednou navrhnout komiksovou nebo filmovou postavu. V Tininých představách byla kombinací Wonder Woman, Buffy, přemožitelky upírů, a Katniss Everdeen. Neohrožená, mrštná a za všech okolností stylová kick ass girl. Image přitom vždycky hrála prim.

„Měla bych se zase objednat ke kadeřnici, už mi to pěkně odrůstá, co?“ pravila po chvíli.

„Necháš si zase stejnou červeň, nebo se vrátíš k zrzavý?“

„Asi zatím nechám tuhle barvu, co myslíš?“

„Jo, mně se líbí,“ přikývla Marta.

„Taky bys měla vlasy oživit nějakým melírem,“ Tina zúžila oči a zkoumavě přejela po Martiných polodlouhých vlasech sepnutých vzadu do culíku.

„Kdepak. Chci zůstat u přirozený barvy. Taky mi vyhovuje, že vlasy jen stáhnu a je to! Žádná práce. Je to pohodlný a při běhu nanejvýš praktický!“ odvětila Marta s úsměvem.

„Úplná Betty od Archieho!“ neodpustila si poznamenat Tina. „Kašlu na praktičnost. Jsem pro eleganci,“ zvolala vzápětí. Po celou dobu natáčení se snažila držet rovná záda a vztyčenou hlavu, teď měla nutkavou potřebu udělat pravý opak. Krátce se protáhla.

„Ten cíl bych možná měla ještě zvážit, co myslíš? Soutěž je za tři měsíce a získat s Igorem emka za tak krátkou dobu se rovná téměř zázraku,“ nakrabatila nos a přimhouřila oči, jako by se snažila o rychlou analýzu možností.

„Vždyť tančíte krásně,“ namítla Marta.

„Z laického pohledu možná. Ale každý, kdo tomu jen trochu rozumí, vidí, že Igor občas nedošlapuje, v tangu má málo ostrý přísuny a v záklonech mi nedělá dostatečně stabilní oporu!“

„Ok, rozumím.“ Marta zvedla ruce, jako že se vzdává. Sama poté na Tinu namířila ukazovák. „Pravidla říkají, že cíl musí být měřitelný, jasně specifikovaný a má se týkat činnosti nám blízké. Co myslíš, že bych si v tom případě měla vybrat já?“

„Zaběhnout osmistovku pod dvě a půl minuty?“

„To jsem zaběhla už dávno…“

„Tak to pardon… Tak co třeba kvalifikaci na Evropský olympijský festival mládeže? Stejně na něj poslední měsíce trénuješ a o ničem jiným de facto ani nemluvíš…“

„Jo, o tom můžu zauvažovat... Jenže co když jí nedosáhnu, co pak?“

„Pá pá, výhro! Což mi připomíná, že chci vyhrát. Takže víš co? Nechám ty dvě kategorie. Je to ambiciózní, ale pořád ještě dosažitelný. Chci to uhrát na trojnásobný body. Tak to zkus taky! Když si dáš něco moc lehkýho, tak toho sice dosáhneš raz dva, ale bude za to minimum bodů. Takhle navíc ukážu, že se nebojím riskovat.“

„Vždycky platí, lepší něco než nic, nebo ne?“

„Na to lze odpovědět jenom otázkou: ‚Je důležité vyhrát, nebo zúčastnit se?‘“

„Jo, dostala jsi mě!“ usmála se Marta.

Tina se zavrtěla. „Jak jsem při tom vůbec vypadala? Znělo to pozitivně energicky? Co ta odpověď s těmi sny? Neměla bych ještě něco přidat? Chci, abych vyzněla ambiciózně, ale zase ne chvástavě. Inteligentně, ale sympaticky, rozumíš mi, ne?“ Marta jako na povel přitakala. Zároveň se snažila představit si ambiciózně nechvástavou odpověď. Navíc netušila, jak by sama měla na takovou otázku reagovat. Před kamerou, před kterou ji následně Tina strčila, se cítila jako při zkoušení z fyziky. Jediné, co jí svištělo myslí, byla různá synonyma totálního okna. Prázdno? Bílé nic? Zamlženo. Vyjedeno. Houby bez octa. Vesmírné absolutno? Dvakrát se zhluboka nadechla. Najednou jí došla nejen slova, ale i jakékoli nápady.

 

„Uf, to budou zase hodiny stříhání,“ pronesla Tina po zhlédnutí jednotlivých záběrů. „Tahle fáze mě vůbec nebaví,“ protáhla obličej. „Měla jsem si vzít jiný top. V té modré vypadám moc bledě, nezdá se ti? Nejradši bych to celý přetočila. Jenže to bychom už nestihly deadline,“ dodala rychle při pohledu na Martin zděšený výraz.

„Že ti to za tu námahu stojí,“ zakroutila hlavou.

„Že nám to za to stojí,“ opravila ji Tina. „A nesnaž se z toho zase vykroutit,“ varovala ji se zdviženým prstem.

„Je fakt, že výhra by se mi taky hodila,“ ušklíbla se Marta nad jedinou motivací, kvůli které se do soutěže internetové hudební stanice DemoTV nakonec přihlásila.

„No vidíš,“ řekla Tina s uspokojením.

„Stejně, jaká je pravděpodobnost, že vyberou jednu z nás? Nebo dokonce obě? Počítala jsem to a vychází to nějak mezi jedna ku tisíc dvě stě až tisíc tři sta padesát.

„No vidíš, nějaká pravděpodobnost tam tedy je!“ namítla Tina a Marta jen zalapala po dechu. „Jo. Je. Nula celá nula nula nula! A na dalších desetinných místech už vůbec nezáleží. I kdyby to byly samý devítky!“

 

Jakmile se malá ručička na hodinkách přiblížila ke čtvrté, Tina začala balit. Hned po natáčení s Martou běžela na metro. Měla štěstí. Našla snad poslední volné sedadlo v soupravě, na které okamžitě s hlasitým povzdechem zaplula. Vyndala z batohu knížku ze seznamu povinné školní četby, ale místo do jejích stránek se zadívala na protější reklamní poutač. Se zasněným pohledem se zastavila na nabídce cestovní kanceláře na prodloužené víkendy po Evropě. Byl tam i obrázek Big Benu. Londýn byl její dávný sen. Rodiče jí slíbili cestu za úspěšnou maturitu. Jenže to už jí slíbili i k jejím patnáctinám a skutek utek. Vždycky do toho něco přišlo. Vždycky si našli nějakou výmluvu, proč to odložit. Nemohla se proto dočkat, až bude mít dostatek prostředků a zařídí si všechno sama. Až se nikoho nebude muset o nic prosit.

V zamyšlení ani nepostřehla, že metro zastavilo v její cílové stanici. Než se vzpamatovala, bylo už pozdě. „Sakra,“ zasyčela a rozmáchla ruce do stran. Lidé v soupravě se po ní krátce ohlédli. Raději vstala a počkala u dveří. Jen co se začaly v následující stanici pomalu otvírat, okamžitě z nich vystartovala. Ještěže měla díky taneční průpravě v malíčku ladné vyhýbání se tělesům pohybujícím se všemi směry. Udělala dva rychlé úkroky stranou, aby se vyhnula muži s výraznou zelenou kravatou, prudká otáčka doprava a hned poté doleva. Základní tangový krok, jeden krátký zpátky, aby se nestřetla s bagetou, kterou za chůze ukusovala holka v tmavém kabátě. Teď pravým bokem postranní přísuny, mírné prohnutí zad, aby do ní nenarazila rozmáchlá ruka malé školačky, a rychlé proklouznutí mezi dvěma diskutujícími dámami. Než ale Tina stačila přeběhnout zaplněné nástupiště, dveře protějšího metra se jí zavřely přímo před nosem. Ten kluk, který v nich stál, se jí ani nesnažil pomoct. Přitom její snahu musel vidět. Nabyla dokonce dojmu, že si její marný boj a překotné kličkování mezi cestujícími škodolibě vychutnal.

Tina za odjíždějící soupravou vyplázla jazyk. „Sakra,“ zaklela při pohledu na hodinky. Zase přijde na trénink pozdě. Nejenže bude muset zvonit u vchodových dveří, ale někdo pak dostane za úkol jít jí otevřít. Jejich trenér si přitom potrpěl na dochvilnost. A pak ten Igorův pohoršený pohled… Když přišla minule o deset minut později kvůli výluce metra, půlku tréninku strávil laškováním s Romanou a na ni se sotva podíval. Nechápala, proč takové drahoty, a vůbec, jak ho jen mohlo napadnout, že ji chvilkovým nezájmem bůhvíjak ztrestá? Vždyť nakonec o nic nepřišla. Kdyby chyběla půlku tréninku, nedivila by se. Ale deset minut?

Jenže tentokrát to bude víc než to. Ještěže se v nedělní soutěži dostali do finále. Igor byl sice zklamaný, že nezískali vyšší třídu už tehdy, ale finále se také počítalo. Tina byla s jejich výkonem naprosto spokojená. Koneckonců nemohli za to, že se soutěže zúčastnilo jen patnáct párů, a oni tak nedosáhli na potřebný počet bodů. Igor si i přesto po skončení soutěže neodpustil poznámku, že měli jet raději do Brna. Jenže to by museli tříhodinovou cestu z Prahy platit sami a to se pro změnu nechtělo Tině. Už takhle měla napnutý rozpočet.

 

Tina, celá udýchaná, dorazila k brance plotu, za kterým se nacházel pozemek místní základní školy, v jejíž tělocvičně probíhaly taneční tréninky. Spěšně zazvonila na zvonek. „No tak,“ zašeptala. Zúžila oči a pohledem hypnotizovala vchodové dveře do rozlehlé přízemní budovy. Po chvíli čekání a nervózního přešlapování na místě se dočkala. „Ahoj,“ zamávala na svou zachránkyni, která jí přišla otevřít. Anežka byla sice o pět let mladší, ale svým tanečním projevem strčila mnohé starší tanečnice do kapsy. I Tina nad jejími výkony často uznale pokyvovala hlavou. Mrštnost, s jakou dělala výkopy v jivu, jí i tiše záviděla. „Přišla jsem taky pozdě,“ poznamenala a tím i zodpověděla nevyřčenou otázku, proč zrovna na ni padl los při otvírání dveří pro další opozdilce.

„Co je dneska na programu?“ vyzvídala hned Tina.

„Valčík,“ zazubila se Anežka a poskokovým krokem se vydala k sálu, ze kterého se linula do prostoru dlouhé chodby hudba v tříčtvrtečním rytmu.

„Super,“ povzdychla Tina a přidala do kroku.

Z deseti společenských tanců to byl právě valčík, který se u ní těšil nejmenší oblibě. I přes dobrou kondici měla vždycky pocit, že na konci tance ze sebe vypustí duši. Igor po ní už párkrát hodil pohoršený pohled, když se po skončení rychlého tance rozfuněla, jak se snažila popadnout dech. V takových případech si neodpustil poznámku o urgentní nutnosti změny jídelníčku. To bylo jejich věčné téma. Igor měl pocit, že by se neměla tak nacpávat a že by měla místo knedlíků zařadit víc zeleniny a vůbec. Nejraději by z ní udělal bio-fyto tanečnici à la Romana. Většinou nad tím jen mávla rukou a jeho poznámky ignorovala. Byla přesvědčená, že ví, co dělá.

Tina si nemyslela, že má horší fyzičku než ostatní. Navíc omáčky s knedlíky milovala už odmala. Sama se držela vlastní teorie, že jí dodávají potřebnou energii, které při tanci spotřebovala trojnásobné množství. Hlídala si jen, aby nejedla minimálně dvě hodiny před tréninkem. Už měla vyzkoušeno, že s plným žaludkem nelze v žádném případě dělat prudké pohyby jako v tangu, poskakovat s lehkostí jako při quickstepu a už vůbec se nedá točit dokola ve vídeňském valčíku. Zvlášť ten se v takovém případě rovnal katastrofě. Stačilo, že jako malá pravidelně zvracela při dlouhých cestách autobusem.

V začátcích tancování se jí při tom často po otočkách motala hlava. Teprve jejich trenér Bob ji naučil fígl, jak tomu předejít. „Musíš si najít přesný bod, kam zapíchneš pohled,“ říkal jí. „S každým krokem nebo otočkou musíš pohledem přeskakovat z bodu do bodu.“ Po pěti letech tréninků jí díky tomu nějaké točení doleva či doprava už nedělalo absolutně žádné problémy. Při roztáčce stála nohama pevně na zemi, tělo drželo skvělý balanc a v uvolněné tváři dokázala vykouzlit široký, přirozený úsměv. Na soutěžích si dokonce s chutí dopřála i občasné koketní mrknutí na porotce, který zrovna s kamennou tváří hodnotil jejich kreace. Podobnému gestu přičítala i plný počet bodů za valčík v semifinále víkendové soutěže.

Tina vběhla do tělocvičny. Rychle se přezout, převléknout a protáhnout svaly! Okem zavadila o Igora. Stál vedle Romany a něco jí zrovna šeptal do ucha. To už ale začala hrát nanovo hudba a všichni se spořádaně rozestoupili do kruhu kolem trenéra. Tina udělala dva kvapné protahovací cviky a přistoupila k Igorovi. Právě včas. Bob je pobídl, aby se v páru připravili na další kolo vídeňského valčíku. „Sorry, metro,“ pípla jen. Zatáhla břicho, vytáhla hlavu v týlu a lehce ji odklonila.

Ráz, dva tři, dvá, dva tři.

„Máš peníze?“ zeptal se Igor, když dotančili další tanec.

„Peníze? Ježíši!“ plácla se dlaní do čela.

„Zase jsi zapomněla,“ Igor s povzdechem zakroutil hlavou.

„Sakra, promiň. Nějak mi to vypadlo z hlavy. Ve čtvrtek, slibuju!“ demonstrativně zvedla ukazovák s prostředníkem. Igor jen krátce přivřel oči a zhluboka se nadechl. Nastavil levou ruku a Tina se k němu opětovně postavila. Nádech a výdech. Při přípravném úkroku stranou se ještě víc odklonila od jeho hrudi.

Ráz, dva tři, dvá, dva tři.

 

„Teď dáme dvakrát waltz,“ zavelel pro změnu Bob.

„Sorry,“ procedila skrz zuby v širokém úsměvu, když udělala krok špatným směrem. Igor ani nehnul brvou. Zastavil se a poslušně se postavil do počátečního tanečního postavení. „Můžeme to sjet znovu?“ zeptala se ho po chvíli. „Nějak nemůžu chytit balanc v tý spinový otáčce.“

„Na čtvrtek jsem domluvil Boba. Může nám dát po tréninku soukromou hodinu,“ procedil Igor přes zuby v širokém úsměvu, zatímco pokračoval v pohybu vzad.

„Čtvrtek?“

„Nějaký problém?“

„V pátek máme písemku z biošky. Chci hned po tréninku pádit domů. Co příští úterý?“

Tina si soukromé hodiny s Bobem užívala. Zároveň ale dost vyčerpávaly její měsíční rozpočet. Už teď Igorovi dlužila za poslední dvě lekce a svůj peněžní závazek nechtěla ještě víc navyšovat. Nahlas by to ale nikdy nepřiznala.

Igor si dal načas, než jí odpověděl. „Ok, domluvím s ním úterý,“ vydechl, když obtančili druhou polovinu sálu. Zatočil s ní dvojitou otáčku a pokračovali v tanci.

Ráz dvá, tři, dvá dvá, tři.

 

„Chci nás přihlásit na sobotu do Chrudimi.“ Igor si k Tině přisedl během krátké oddychové přestávky.

„V sobotu?“

„Jo.“

„Nechtěl jsi počkat, až sjedeme s Bobem ty nový sestavy pro áčka?“

„To jo, ale v Chrudimi můžeme pořád jet ty starý a...“

„Aj,“ Tina zkřivila obličej. Vypadalo to, že se Igor rozhodl vyzkoušet, kolikrát mu za jeden trénink řekne ne! Je to snad nový způsob, jak se jí pomstít za pozdní příchod?

„Co zase,“ vydechl rezignovaně v předtuše dalšího ale.

„Sobota je fakt blbá. Musím pomoct mámě v obchodě, skoro jsem na to zapomněla. Její kolegyně si vzala volno a… Díky za připomenutí. Sorry. Příští týden, jo? Mimochodem, zítra mám schůzku s Mílou, nechávám si dělat nový šaty!“ Tina se jako vždy snažila konverzaci převést na pro ni příjemnější téma. „Přemýšlím o černý se stříbrnou. Takový jsem na nikom v áčkách letos neviděla,“ zaculila se na Igora. Chtěla ho tak obměkčit.

„Super,“ dostal ze sebe. Na víc se nezmohl.

„Tak jdeme na to! Valčík doleva!“ Sálem se ozval Bobův zvučný hlas. Igor popadl Tinu za ruku a opět zaujali taneční postavení.

„Gita tu dneska nebude?“ zeptala se ještě.

„Bob zmínil, že má něco neodkladnýho, proč?“

„Nic, jen jsem se jí chtěla na něco zeptat,“ pípla. Zavřela pusu, nasadila úsměv a následovala Igora v synchronizovaném pohybu do strany.

Ráz, dva tři, dvá, dva tři.

***